Abych zvládla vyhovět Vašim přáním, rezervujte si prosím termín alespoň s měsíčním předstihem. Budete mít jistotu, že dort nebo zákusky stihnu vyrobit.

Můj příběh

aneb jak to celé začalo…

U nás doma, u Zárubovic se na Vánoce peklo cukroví na veliko. Protože ruku na srdce, kdo nechodil ujídat, že jo…a když se to tak vezme, tak vánoční cukroví je úplně nejlepší před Vánocemi. Takový to “Nežer to!” mamka v zádech, já ruce v krabici.

A když už máte svoje bydlení, rodinu, tak na Vánoce musí být pohoda a k pohodě ta pravá vánoční atmosféra, a to se bez cukroví neobejde. Takže jsem udělala deset druhů, každý z jedné dávky. Ze zvyku. A ejhle. Ve finále toho bylo přes 10kg a můj drahý muž mi pravil: “Ses zbláznila asi! Kdo to bude jíst! Proboha! Normálním lidem stačí jedno až dvě kila na celý svátky a my budeme jíst takovou hromadu?!?!? 😀 No….ale udělej dvacet deka od každýho druhu…to neumím. A mně to vlastně tak úplně divný nepřišlo…

Nakonec to dopadlo tak, že jsem nachystala krabičky a rozvezli jsme je po známých a kamarádech. A napřesrok se hlásili sami od sebe, že by rádi cukrovíčko, a tím to celé začalo…

Rok se s rokem sešel a já mám dnes oficiální byznys s vlastním zázemím.

A to vlastně není všechno.

Když jsem se v pubertě rozhodovala, co budu jednou v životě dělat, co mě bude živit, vsadila jsem na svůj pocit a šla na střední školu s uměleckořemeslným zaměřením a naučila sem se tvořit. Tkala jsem koberce a tapisérie, malovala, kreslila… Moc mě to bavilo a užívala sem si života. Úspěšně jsem odmaturovala a co pak. Ještě, že máme v Liberci univerzitu a fakultu textilní. Jupí! A byla tu další parádní éra mého života, kterou završil bakalářský titul. A co potom?

Studovat se mi už nechtělo, tak alou do práce… Ale kam? Z Liberce se mi odjíždět nechtělo, ale práci v oboru textilního technologa tu nehledej…

Práce skladníka-expedienta ve firmě se stavebním materiálem se zdála jako řešení situace, takže coby ne. Práce to byla pohodová, výplata velmi slušná, kolektiv boží, ale ve skladu do konce svýho života být nechceš….

Takže co?
“Tak běž ještě studovat.”

Jakože do školy?!?!? A vlastně proč ne. A najednou tu bylo další bezva období mého života. Ve svých 24 letech sem na konci srpna roku 2010 stála před Domovem mládeže v Ústí nad Labem. V jedné ruce kufr, v druhé rozhodnutí o přijetí na Vyšší odbornou školu zdravotní obor Dentální hygienistka. Tak trochu mimo všechno, co sem doposud měla možnost dělat, ale co. Když to nezkusíš, tak nevíš 😀

Nečekala jsem, že to bude procházka růžovým sadem, ale troufám si říct, že jsem si v prváku sáhla na samé dno svých možností a na žádné ze škol jsem se neučila tolik, jako tady. Velmi nerada se vzdávám a vzhledem k tomu, že se sešla další bezva parta lidí, stálo za to vybojovat prvák. Další dva roky utekly jako voda a v červnu 2013 mi třídní učitelka gratulovala k úspěšnému ukončení studia. Tak jo 😀

V jedný ruce diplom, v druhý naší roční dceru… Není čas ztrácet čas, takže další období je tu, nazývá se “jsem matka” a můžu se mu věnovat naplno. Konečně. Vězte, že dopisovat absolventskou práci s robátkem u pasu není nic moc.

Pracovat jako dentální hygienistka je fajn. Mám ráda práci s lidmi, ale moc tvůrčí povolání to není. Z nudy se v mezičase se odehrála výše zmiňovaná sladká story a další byznys byl na světě.

Píše se rok 2021, já pracuji částí týdne jako dentální hygienistka na poliklinice v Liberci a částí peču dorty sobě i zákazníkům pro radost.